Zdrobnělinkové peklíčko

hedgehog-468228_640_1


Kočičky, myšušky, blogísek, taštička, noťásek, fotečka, obídek, moříčko, počásko, dotíček, fotina, plážička, telefonina, vínečko... Já vím. A nedokážu s tím nic dělat.

Na tuhle myšlenku mě přivedla jedna recenze na Zbožňuju (tuta). Ani to už sama nevnímám, ale zdrobnělinek jsem plná. V mluveném i psaném (soukromém) projevu. Co zdrobnělinek, já si změkčuju úplně každé slovo. A moc dobře vím proč. 

Mluva je totiž taky taková póza. Ocitáme-li se v nějaké společnosti, upravujeme tomu vyjadřování. To není nic nového, to je základ. Vykáme a tykáme, mluvíme spisovně(ji), vulgarismy si schováváme na doma... Způsob vyjadřování se taky odráží od toho, kdo jsme, čím se živíme, jak vypadáme... a právě u toho vzhledu začaly moje zdrobnělinky. 

Dřív jsem tak nemluvila. Poslouchala jsem si ty svoje gothic metaly a k nim žádná kafíčka ani svačinky nepatřily. Takovými těmi "růžovými holčičkami" jsem opovrhovala a stavěla se ke světu zády. Tyhle pubertální náladovosti postupně vymizely s první prací a kontaktem se širším světem, na který jsem s musela naučit reagovat úplně jinak. A tu jsem začala zjišťovat, že ať dělám, co dělám, mám babyface. Tvářičku jak malé děvčátko z rakouských hor. Nevinné modré oči a zmatený pohled mi najednou začaly dělat mnohem větší službu, než mluvení podle slovníku a pravidel. Současně jsme si začaly i s kamarádkama mezi sebou místo Veroniko říkat kočičko, beruško, zlatíčko... A s takovou beruškou si přece nepůjdete sednou na kávu, ale na latíčko do kavárničky.

Tyhle dvě roviny - holky mě kazí + vyplatí se mi dělat naivní holčičku - se daly dohromady a vytvořily patvar, kterým teď mluvím a píšu, i když nechci. Jsem se svým zdrobnělým světem sžitá a ani to o sobě nevím. Pravděpodobně je to taky trochu obrana před všemi těmi hrůzami, které se venku dějí a možná i vykoupení mé pracovní náplně (rádiové zabezpečení nebo polymerbeton překvapivě něžnostmi dívčí duše neoplývají).

Ať je to jak chce, zdrobnělinek opravdu používám v nezdravé míře moc. Kdyby se za každou zdrobnělost ve Zbožňuju odstranil jeden plast z oceánů, máme moříčka pěkně čisťoučká. Místo toho budu vědět, na co si dát v příští knížce pozor. Místo editora mám totiž Vás, čtenáře. Nastavujete mi (zatím velmi mírné a příjemné) zrcadlo a ukazujete, jak být lepší. A to já ráda.

 

VeronikaRei_logo_mini