Vánoční duch


Za oknem padá sníh - ze střechy. Dopíjím přeslazené tall sójové toffee nut latté, protože jsem se chtěla tradičně přesvědčit, jestli mi ještě pořád vánoční kávové speciality nechutnají. Chytila mě vánoční nálada. KONEČNĚ! Už jsem se začínala bát, že na mě letos vůbec nepřijde, ale včera, když plápolaly plamínky čtyř svíček na provizorním adventním podtácku (protože na věnec letos nebyl čas), stromeček se aklimatizoval a pomalu spouštěl stáhnuté větve a do krabičky se stavěly věže z lineckého, TO na mě dýchlo. A ten báječný bílý sníh, místy hnědý a sypký jako písek, tomu všemu napomáhá. Tomu, že i když nad nimi mávám rukou a ofrňuji nos, říkám, že letos na ně nějak nemám náladu, že je nestíhám vítat a asi si je ani užít, Vánoce stejně přijdou a ať chci, nebo ne, udělají mi radost a kouzlo v srdci.

I ten úklid s sebou samo sebou nějak přinesou. 

Další kusance tající nadílky sjedou ze střechy a žuchnou na parapet. Praze to v bílé sluší.
Začínám se těšit. V hrudi se mi rozsvěcí betlémské světlo a bude plápolat až do Nového roku. Alespoň na dva týdny si v sobě ponesu kouzlo, kterému se ubránit nejde.
I když říkám, že už jsem velká a dárky tedy budou ryze PRAKTICKÉ.
I když říkám, že stejně budu muset být mezi svátky v práci, takže ty pocity letos přeskočím.
I když se jakkoli snažím Vánoce ponížit na jakýkoli jiný den v roce, ony se prostě nenechají. Ovládnou mě a přimějí mě zpomalovat, vnímat světýlka dětskýma očima a nasávat tu krásu, která přichází jen v jedno období v roce. Které si zasloužíme, ať už bude trvat týden volna, nebo jen pár dní.

Tak přeji krásné svátky a nechce se vánočním duchem také chytit!