V dubnu zhubnu

 
Poslední adventní neděle a první cukroví. S chutí se zakousnu. Tolik cukru, až mě zabrní zuby! Proč je to tak strašně sladké? To nedám. Oficiálně nemám ráda cukroví! Jako Pavel Berky, se kterým jsem dělala rozhovor (troška smrduté sebechvály). Když mi to říkal, přišlo mi to divné. Všichni přece cukroví milují, taková dobrota. Kdo ho rád nemá, rouhá se. A vida, nesuď dne před večerem se mi událo v přímém přenosu.

Jenže... Pak se něco změnilo. Týden před Ježíškem se mé vánoční chutě znásobily. Najednou mi cukroví přišlo lahodné. Všechny romantické vánoční komedie o tom, jak se někdo s někým před štědrým dnem rozejde, ale v malém městečku čeká přítel s dětství, který ji odmala miloval, jsem hltala od rána do večera. Něco se ve mně kolem narození spasitele pohnulo a cukroví mi zachutnalo.

Jenže... Asi jako spoustě z vás se i nám nevyhly nemoce a zatímco jsem vařila kotle čajů a přikládala obklady na čelo, na ten největší hrnec bramborového salátu jsem zbyla sama. A na krabice cukroví (ale to se zas tak rychle nezkazí). Během svátků jsem se vždycky snažila udržovat rozumný poměr chlebíčků, řízků a sladkostí, protože jsem lenoch a vím, že případná nabraná kila hned tak nevyběhám. A taky jsem se vždycky divila, jak se někomu povede za týden nabrat, když si tělo rádo drží svou váhu. No, už to vím. Stačí dřepět, sjíždět romantiku a cukroví zapíjet vaječňákem.

Do nového roku jsem vstoupila pracovně a s takovou potlačenou lítostí nad tím, že mezi svátky i prvního musím pracovat. S takovou hrdinskou tváří a povýšeným pche nad situací, která mě netěšila. Ale to k mému současnému povolání patří. K práci, o které jsem před víc jak deseti lety jenom snila a nikdy nevěřila, že ji jednou budu moct dělat (protože na to nejsem dost dobrá). O práci, kterou jsem se teprve před rokem rozhodla "zkusit najít, ale když se to nepovede, tak nebudu smutná" (protože mám obrovský strach z odmítnutí, protože nízké sebevědomí, které skrývám za ironickým humorem).

A tak takovým zvláštním oslím můstkem od cukroví skáču do roku 2023 s přáním, aby byl sladký, hořký, kyselý i umami. Aby měl od všeho trochu, aby byl pestrý. Protože dny pomalosti vyvažují hektické momenty, kdy pomalu nestíhám ani dýchat. Protože při náročnějších momentech, kdy mám na krajíčku a vypláču se pak na záchodech, poznávám sebe i ostatní. Protože jsem začala chápat a nalézat krásu v tom vydržení u něčeho, co za to stojí. Ale o tom více zase příště.

Tak tedy krásný nový, všechno šťastné, hodně dobroty a ať nám do života přijde to, co potřebujeme.