To bude pohodička!

IMGP8300sm

Kocourek tuhle odjel na dva dny pryč. "To budu mít pohodičku!" veselila jsem se. Jsme spolu doma rádi, ale když je jeden nebo druhý na pár hodin či dní pryč, přeci jen je to jiné. "Budu si dělat všechno, co chci!" veselila jsem se dál, jako bych tak nežila každý den. V mých představách byly ty dva dny nekonečné. "Budu psát knihy a na blog a Statečné ženy a uvařím si nějaký experimentální recept z natě od řepy a na housle si zahraju ty věci na orchestr a nalakuju si nehty..." a tak dál. Těšení je základ.

Namísto toho se mi ale zachtělo (!!!) vyluxovat a vytřít, taky dojít několikrát nakoupit (do bezobalu něco, do Alberta něco jiného), vyprat, vydrhnout kuchyň, vyloupat ořechy... Jediným experimentálním receptem byla granola, kterou jsem podle stejného receptu už podruhé spálila (pěkně děkuju, vy jedny foodblogerky!!!). Místo psaní se mi chtělo si hodně číst (zrovna čtu Nepohádku od Pavla Renčína a nemůžu se odtrhnout) a vůbec tak celkově spíš lelkovat.

Přistihla jsem se u dvou věcí - přehnaná ambicióznost a skoro doslovné zabíjení času, než se mi Kocourek vrátí (oooo ňuňu).

Přehnaná ambicióznost spočívá v opravdu přehnaném plánování všeho, co bych měla, do velmi krátkého "volného" časového úseku, aniž bych sama poslouchala principy, které (se) učím = správné načasování a že vše má svůj čas. Předstírám v těchto ambiciózních představách, že se neznám a že se mi najednou bude chtít tvořit skoro nonstop. Což se mi pod náloží všech zájmových aktivit jednoho dne opravdu nechce a už jen ta samotná představa mě unaví. Zapomínám na to, že třeba poslední dva naplánované texty projektu vznikly během 10 minut při čekání, než se mi začne vařit voda. Naštěstí si tyhle zastaralé móresy pouze myslím a nesnažím se je ani zkoušet v praxi.

A to zabíjení času, to je vlastně taková vnitřní rebélie předešlého.