Písničkový ráj

Chybí mi moje teenagerské playlisty. Občas si začnu něco broukat. Vzpomenu si na pár slov. Vygůglím si to. A začnu se propadat hlouběji a hlouběji písničkovou vzpomínkovou cestou. Vzpomenu si, kdy jsem to slyšela poprvé. Jak jsem cestou autobusem poslouchala jednu písničku do zblbnutí. Jak jsem si v empétrojkách a Windows Media Playeru sestavovala playlisty a hrozně mi záleželo na tom, aby bylo pořadí písniček správné, přesně tak, jak to mám ráda. Jak jsem na ně zvyklá. A když se mi náhodou nějaké zpřeházely, dovádělo mě to k zuřivosti, protože ne všechny empétrojky uměly pořadí upravovat. A já musela vydržet CELÝ DEN se špatným pořadím songů, než přijdu po škole domů a opravím si to.

Na jednu takovou vzpomínkovou cestu jsem se vydala před chvílí. Po dlouhém pracovním dni jsem KONEČNĚ dopletla svetr (pozdě, ale přece!). A jak ho tak sešívám, v hlavě se mi rozezní Sunrise Avenue. A The Killers. A už to jede. Vzpomínky, pocity, lidi.

Některým písničkám jsem se dlouho vyhýbala. Stejně jako filmům nebo seriálům, které jsem koukala s někým a vždycky mi tu osobu připomenou. Ty emoce, které se vyvalily, byly dřív nesnesitelné. Většinou to nebyla žádná radost, ale stud, vztek, pocity provinění, ponížení. Styděla jsem se za to, že jsem někomu otevřela svoje srdce a byla odmítnutá.

Když na svém životě pracujete, posouváte se dál a vymaníte se z oběti, které se děje celý svět, přijdou hezké věci. Vyrovnanost. Začne vám postupně docházet, že se není za co stydět. Že to bylo drama jen ve vaší hlavě. Alespoň já to tak mám. Chvíli jsem možná byla v takovém tom módu, kdy to radši shazuju, aby se mě to nedotýkalo, ale dlouhodobě to nefungovalo. Lepší (ale často bolestivější) bylo brát jedno zranění, vzpomínku, pocit po druhém, otevřít se (ideálně s nějakým odborníkem) a opravdu se na ni podívat současnýma očima. Často to nebylo tak hrozné a ti dlouho ukrytí bubáci se proměnily ve světlo.

Mám písničkové cesty ráda. Připomenu si díky nim, kolik písniček Britney Spears znám zpaměti (ehm, kdo ne?!) nebo to, kým jsem kdysi byla a jak dlouhou cestu jsem ušla.

P.S.: Úvodní fotka je stará 11 let. Je z takového toho momentu, kdy byl reálný svět ještě hodně daleko, všechny možnosti byly přede mnou, cítila jsem se jako královna světa, ztrácela se v písničkách a vůbec nevěděla, co od života chci. Nejradši bych se objala a řekla: "Buď sama sebou, v tom je tvá největší síla". Ať žijí písničky!