Instagram je kamarádský byznys aneb Konstrukce virtuální reality

Instagram_blog

 

Ukazuju doma zprávu s velmi osobním oslovením od člověka, kterého jsem v životě osobně neviděla, se kterým jsem nikdy naživo nemluvila a se kterým ani nic takového nemám v plánu. Začínám žbleptat něco o tom, jak je to zvláštní, jak spolu v onlajnech všichni komunikujeme jako nejlepší kamarádi, přitom nedomýšlíme to, že hranice začíná i končí telefonem a zavřením aplikace.

"Instagram je kamarádský byznys," říká mi na to Kocourek, můj stroj na citáty. Má pravdu.

"Měla bys o tom začít točit storýs a edukovat lidi," dodává pak. Nadchnu se a jakmile se za ním zavřou dveře, začnu. Sepíšu si pár poznámek, zvětším je na font 200, abych se mohla kdyžtak kouknout na tahák a natočím dohromady asi patnáctiminutové povídání. Ostřihnu, rozdělím, začnu postovat na Instagram a zjistím, že patnáctivteřinová okénka, do kterých tahle ďábelská apka videa dělí, z toho dělají nekonečno, které nikdo koukat nebude. No a co, no. Pro příště už budu vědět, že minuta je strop.

Téměř okamžitě mi začnou chodit nadšené reakce a do konce dokouká stovka uživatelů (z mých tehdejších tří stovek). Mám radost a už vymýšlím další (kratší) témata na příště. 

 

O čem to celé bylo? 

Sociální sítě konstruují virtuální realitu. Právě to slovo konstruují je důležité. Vytvářejí jiný svět, který ukazuje jen to, co chceme ukázat. Vytváříme ho my, vytváříme si vlastní utopii, ve které bychom třeba chtěli žít. Jak působím já? Jako taková veselá žvatlalka, co říká ty zdrobnělinky, směje se, má nevinnost v očích, ale... ale jsem taková ve skutečnosti?

Ukazuji to, co chci, aby bylo vidět, sdílím to, co chci, aby se vědělo. Tvořím na sociálních sítích personu spisovatelky, nebo ještě lépe opinion leadera (hezky česky názorového vůdce), který vám předá nějaký názor, moudrost, kterou přijmete a zpracujete dál. Názorový vůdce, který je dneska hezky nazýván influencer, je někdo s vlivem na někoho jiného. Tento vliv má za následek vyvolání reakce. V mém případě třeba nákup mojí knížky. 

Virtuální realita je záludná v rozlišování toho, co je skutečné, a co ne, Instagram o to víc, protože je to vizuální platforma. Mozek zpracovává obrazy velmi rychle a nemusí nad nimi přemýšlet tolik, jako nad slovy. Rovnou vezme celý obraz a přiřadí ho k už dříve zakódovanému symbolu. Vy tak třeba vidíte stránky plné dovolených, skvělých večeří, luxusních kabelek, a přitom to jsou fotky z archivů, které prošly úpravami a sdílejí se podle plánu v časech, kdy bude co největší dosah. Sama to nedělám jinak.

 

Vnímám tu dvě linie problémů:

  1. Konstrukce utopistické reality v našich hlavách a přímá úměra k pocitům nedokonalosti. Tahle konstrukce přichází ruku v ruce s médii a není to žádná novinka. Jen je kvůli sociálním sítím mnohem rychlejší.
  2. Komunikace mezi sebou, mezi uživateli sociálních médií. Sama mám někdy pocit, že jsem nejlepší kamarádka velkých influencerů, protože vidím, co dělá, kde bydlí, co si myslí… ale vidím realitu, nebo to, co mi chtějí ukázat?

V obou případech je potřeba používat zdravý selský rozum, na chvíli se zastavit a naučit se utopii od reality rozlišovat. Navrch k tomu přidat trochu odosobnění a úplně nejlépe taky krotit své přehnaně negativní nebo pozitivní reakce.

V instagramovém povídání jsem zmiňovala taky pět zpravodajských hodnot a pojem gatekeeping - dvě mediální teorie pro výběr obsahu do zpravodajství, které spolu úzce souvisí a v přeneseném významu fungují i na sociálních sítích. 

Obsah, který na svých přepychových profilech postujeme, vybíráme podle vodítka "co se bude líbit, co bude mít nej dosah". Pro příjemce těchto mediálních sdělení je to lákavé a pokud to budeme dělat dobře, vrátí s k nám. Naskáčou nám lajky, folouveři, sdílení a budeme se mít nádherně.

Poselství, kvůli kterému jsem své edukační povídání zveřejnila, je schované v apelu na rozlišování pravdivého života od konstrukce snu. Setkávám se s nečekaně velkými smutky od uživatelek - nemají tak krásné baráky, nemají na tak krásné dovolené, nejedí tak skvělá jídla, nenosí tak drahé oblečení (hlavně ženy se tam takto porovnávají). Chtěla jsem jim (nám, sobě) připomenout, že ta pravda je někde trochu jinde. Že je potřeba si ten obrázek do mozku nepustit, nenechat ho tam zaklíčit s pocitem nedokonalosti, smutku nebo žárlivosti. Žárlíme na strategie, data, analytiky, ne na skutečnost.

Doba, ve které žijeme, je zvláštní. Nežárlím na sousedku, že má nové boty, žárlím na uživatelku jmen_no_1987, že zveřejňuje fotky pláží, které třeba klidně stáhla z fotobanky. Sami se do těch nesmyslů ponořujeme, sami jim věříme a sami se jimi necháváme obelstít.

Buďme trochu skeptičtí a nepouštějme si ty jednoduché obrázky od cizích lidí k tělu. Nehejtujme je za to, že nás samotné něco trápí. Vyberme si to, co nás bude posouvat dopředu, motivovat a učit.

 

VeronikaRei_logo_mini