Co mě naučily chyby ve Zbožňuju tě navždy

IMGP6082


Na míru dnešního trendu chyb v knižním průmyslu jsem tak přizpůsobila i Zbožňuju tě navždy.

Tak určitě. Takovéhle vtípky jsou totiž jednodušší, než si přiznat, že jsem korekturu prostě nezvládla. Že jsem měla tak obrovské EGO, které nikoho ke korekturám nepustilo - já je nepustila. Taky kvůli penězům, protože knížka šla celá z mojí kapsy. Ale víc to ego.

Sypu si popel na hlavu od vydání dodnes. Od chvíle, co jsem otevřela první stránku a zděsila se první chyby. Možná mě trochu zaklela jedna známá, která mi - když byla kniha v tiskárně - řekla: "Tak abys neměla chybu hned na první straně jako já v diplomce." No, hádejte.

Když jsem knihu psala a následně editovala, myslela jsem si, že všechno zvládnu sama. Že všechno MUSÍM zvládnout sama. Nic jiného ani nepřipadalo v úvahu. Já, já, já, svrchovaná copywriterka lidstva, češtinoznalenka, která přece nedá tuhle brnkačkovou práci někomu jinému. Kovářově cválající kobyle jsem se vyhýbala na každém kroku. Mohla bych říct, že jsem dostala lekci, vymáchala si tlamu a kdesi cosi. Mohla bych říct, že se mi chtělo chodit kanálama, stydět se, litovat své horlivosti a (doufejme bývalé) nadutosti, ale tím bych budoucímu rozvoji moc nepomohla. A tak tedy - čemu jsem se díky tomu naučila?

  • Že (chtít) být na všechno sama není ukázkou síly ani moudrosti

Ó jé, to mi to ale trvalo - ale mému ještě nedávnému já to prosím neříkejte, mohlo by se urazit. Potřeba perfekcionismu, jásámismu a nadvšímkontrolismu opravdu není nic k chlubení. Je to naopak známkou ublížené mužské energie (a my všichni už v dnešní době víme, že každý mužskou a ženskou energii máme - dovolila jsem si vložit odkaz na video Lenky Lutonské, abych na něj nezapomněla a jednou se koukla). Říct si o pomoc přeci není známkou neschopnosti, delegování práce také ne. Když přenecháme část věcí, které musíme udělat, jiným lidem (i přesto, že nás to bude něco z prasátka stát), jednak tvoříme blahobyt i pro ostatní, druhak získáváme to nejcennější - čas.

  • Že čas je nad zlato

A kdo si ho nedopřává, je trošku hlupec (prosím, nadávky v mých textech nevztahujte na sebe - předně nevím, kdo jste, tak bych vám těžko mohla vyčiňovat, a taky mluvím tak trochu hodně sama k sobě). Právě mám dovolenou a vím, že 14 dní nic nemusím. A stejně jsem se (po jedné hodině odpolední) probudila s pocitem, že mě NĚCO tlačí a už bych brzy měla to něco ZAČÍT. Že 40 minut jógy je příliš dlouhá doba a měla bych si radši vybrat kratší cvíčo. Že dopřávat čas sama sobě vyjde příliš draho i přesto, že přesně o tom dovolená je. Některé věci potřebují čas - příběhy v knihách k nim rozhodně patří a je zbytečné je uspěchat jen pro pocit, že už by měly být hotové.

  • Že perfektní není vždycky cílem

Naopak, perfektní je někdy prokletím. Hlavně - perfektní je málokdy hotové (včas, jestli vůbec). Perfektní navíc taky stárne a po čase je třeba ho předělat. Životně mnohem příjemnější je tvořit věci skvělé a báječné, plné radosti a veselosti. Když se snažím o perfektnost (což se snažím vždycky), vytrácí se mi z díla radost a nastupuje stres, obavy, vložené domněnky - že to perfektní nebude, což taky s odstupem často je (nebo není?). Zatímco radostné věci ve víru flow jsou i po delší době potěšující.

...a asi milion dalších věcí, na které se mrkneme zase příště, až budu mít masochistickou chvilku ukazování svých slabých stránek. K těm silným patří smysl pro humor tak ironický, že i sama nikdy nevím, zda to myslím vážně. A s dovolenkovým časem navracející se naivní dětská radost - tak třeba dneska jsem si kromě jógy taky uklidila stoleček a lego (bravo), dočetla Medvídka Pú a pohnojila kytky. Moje srdce z toho mělo radost.